Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

 

Zajímavosti ohledně Juříčkova mlýna

 

Čím se živila rodina Juříčkova z Leskovce č.p. 67

Všeobecně se traduje, že Jan Juříček byl mlynářem. Pravdou je, že v usedlosti v Leskovci č. p. 67 (v dnešní době na počest Leskovecké tragédie nese číslo popisné 67 Obecní úřad) bylo vodní kolo, které pohánělo hospodářské stroje (mlátičku, sečkovici, žentour a šrotovník, viz dokument o povolení vodního kola zde  ). Druhé o něco větší vodní kolo bylo cca 150 m níž po potoku, u Martinců z č. p. 91. Rodina Juříčkova se většinou živila zemědělstvím. Hospodář měl svou stolárnu se soustruhem na dřevo a vedle malou kovářskou dílnu. To, že hospodář Jan Juříček byl stolařem, se potvrzuje např. i v dokumentu  z roku 2015 Valašsko – kruté jaro 1945 (autor: VIDEO THEO, vlastněno obecním úřadem Prlov) pan Josef Vychopeň, přímý účastník leskovecké tragédie (jeho povídání najdete od času 14:32) viz zde Toto potvrzuje i Jan Jašek z Hovězí, který byl donucen pod hrozbou zastřelení dovést skupinu vedenou nejspíš kriminálním komisařem Maxem Kremem (Hovězská) k Juříčkům viz zde . Na jejich příkaz, že má danou skupinu dovést k Juříčkovu mlýnu odpověděl, že takový nezná, že je Juříčků v Leskovci více. Po upřesnění byl tedy nucen je vést k Janu Juříčkovi z Leskovce č.p. 67. Pytle s moukou, které byly nalezeny v bunkru, pocházely od mlynářů spolupracujících s odbojem. Patřil k nim např. mlynář Machálek z Ratiboře. Několik pytlů s moukou bylo rozprodáno na náměstí v Hovězí před starou školou a farou. Projekty a povolení na přístavbu dílny a vodního kola jsou zde .

Jak vznikl bunkru v u rolníka Jana Juříčka v Leskovci č.p. 67

Bunkr byl zbudován na přelomu roku 1944 a 1945 na žádost brněnského konfidenta gestapa Františka Bednáře, který chtěl přejít znovu na stranu odboje  a schovat zdesebe a svoji rodinu. Dále v něm měl přežít konec války bývalý starosta Vsetína a jedna z největších osobností protinacistického odboje na Valašsku – Josef Sousedík s rodinou a další odbojoví pracovníci ze Vsetínska. Bunkr vznikl zazděním velkého sklepa pod světnicí (viz žádost rodiny Juříčkovy na přístavbu kuchyně, světnice a sklepa asi z roku 1937 ) a vykopáním nového vchodu z chléva. Vchod byl zamaskován krmítkem a větrací okno kryly narovnané fošny. Do tohoto okna byla vypálena rána z pancéřové pěsti a následně vhozen svazek granátů (přesný nákres bunkru dal brněnskému gestapu zatčený František Bednář). Z druhé strany, ze zmenšeného sklepa, se chtěli Němci prokopat dovnitř. Kopání prováděli místní občané pod dohledem jednotky s připravenými samopaly. Při tomto byl partyzány zraněn místní občan Pavel Mucha z Leskovce č. p.  97. Další průběh dění je popsán ve výpovědích na těchto stránkách.

Dle prostudovaných dokumentů z Archivu bezpečnostních složek v Praze (složka 325) věděli o přesném umístění bunkru tito lidé: rodina Jana Juříčka (Leskovec č.p.  67), František Bednář (Chrlice č.p. 384), Jan Juřička (Hrabová č.p. 69, Ostrava), Josef Sousedík (Vsetín), Antonín Foltýn (Hrabová č.p. 69, Ostrava), Josef Juříček (Leskovec č.p. 102), Jiřina Muchová (Leskovec č.p. 62), Jan Martinec (Leskovec č.p. 91), Martin Vychopeň (Leskovec č.p. 62), Rudolf Gurecký (Vsetín), Josef Řezníček (Seninka), Jaroslav Pala (Ústí) a partyzáni, kteří byli v bunkru ubytováni a léčeni. O tom, zda o bunkru věděli sousedé a známí Jana Juříčka, nejsou prozatím dohledány žádné věrohodné dokumenty, ale lze předpokládat, že to minimálně mezi sousedy bylo veřejné tajemství.

 

Úloha četnického okresního velitele Rudolfa Gureckého

S největší pravděpodobností byla akce proti bunkru v usedlosti u Juříčků plánována již dříve, než byl Rudolf Gurecký zatčen (rodina Rudolfa Gureckého se ukryla v Senince č. p. 50 viz výpověď Jana Cedidly ). Po zadržení Gureckého (zatčen ve čtvrtek 28. března 1945) měli brněnští gestapáci na naplánování a přípravu tak velké akce pouhých pět dnů. Z toho sobotu, neděli a Velikonoční pondělí. Večer o Velikonočním pondělí (2. dubna 1945) se vydávají směrem Zlín a následně pokračují na Leskovec. Gurecký má vést skupinu Hanse Kocha, ale ten je záměrně vede jinam (zřejmě k druhému mlýnu u Martinců v Leskovci č. p.  91). Proto je musí z donucení dovést k Juříčkům nádeník Jan Lukášek. O případné zradě Rudolfa Gureckého zatím nebyly nalezeny žádné záznamy a asi ani nebudou. V jeho prospěch vypovídá také to, že nebyli zatčeni žádní další odbojoví pracovníci, se kterými se Gurecký s jistotou znal, např. Pavel Řezníček ze Seninky, nebo obchodník Ferdinand Bambuch z Lužné. O jeho nevině také svědčí dopis napsaný jeho spoluvězněm z cely č. 43 panem Antonínem Mynářem z Holešova, adresovaný Karlu Schmitkemu, poštovnímu zřízenci z Palkovic u Frýdku-Místku, který byl švagrem okresního četnického velitele Rudolfa Gureckého viz zde .

 

 Kdo se vlastně zachránil pod mlýnském kolem

Jeden zachráněný je na 100 % jistý. Je to Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný Kosťa z Charkova, který byl účasten i pohřbu obětí, který se konal v červnu 1945 na louce u domu manželů Jana a Marie Vychopňových z Leskovce č. p. 33 (u Bačiců). U druhého je jisté, že se jmenoval Vasil. Dle výpovědi ošetřovatele bratra Agapita (civil. jménem Oldřich Bláha)  se jednalo o velitele prlovské skupiny Vasilije Ivaniviče Lavriščeva, jiné zdroje uvádějí Vasila Fjodoroviče Sapelnika. Podle MUDr. Brázdila byl přeživší Vasil raněn do lokte při přestřelce v Lipině u Valašských Klobouk viz zde . Po prostudování archivních dokumentů byl v Lipině při přestřelce s německou hlídkou zraněn Sapelnik (zde byl raněn i Alexandr Trofimovič Kotljarov, zvaný Saška Čornyj viz kniha M. Hrošové Na každém kroku boj, str. 309 nebo archiv Macháň 34-157/19A viz zde nebo v popisu odbojové činnosti Aloise Šiftaře z Vysokého Pole a jeho sestry Jiřiny Tůmové roz. Šimákové viz zde atd.). I Tomáš Polčák-Šebík ve brožuře Prlov v Plamenech z roku 1970 uvádí, že Vasil byl raněn v Lipině (viz zde ). Dále MUDr. Brázdil uvádí, že oba dva partyzáni byli léčeni na těžký zápal plic. Doba léčení zápalu plic je minimálně 10 dní a k tomu měl Vasil i zraněnou a znehybňenou ruku. Dne 9. dubna 1945 ale Lavriščev provádí přepad kolony MKA u Bratřejova. Při tomto přepadu jsou zajati dva vyšší maďarští důstojníci. Na pokyn právě Lavriščeva nejsou popraveni, ale vzati do zajetí, ze kterého později utekli a usvědčovali partyzány při vypalování osmi prlovských domů (viz brožura Prlov v Plamenech,  vzpomínky Tomáše Polčáka-Šebíka zde a zde ). Takže je velice pravděpodobné, že druhý přeživší byl Vasil Fjodorovič Sapelnik.

 

Jaké bylo v ten den počasí (děkujeme paní Tatianě Čáňové z českého hydrometeorologického ústavu za zaslání informací z archivu)

Stanice Vsetín zaznamenala dne 3. dubna 1945

- zataženo

- déšť v době od 18:00 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 10,6 mm

- teplota vzduchu v termínu měření od 7 hod. 10,0°C, ve 14 hod. 19,4 °C, v 21hod. 10,6°C, průměrná denní teplota vzduchu: 12,7°C

Stanice Hovězí zaznamenala dne 3. dubna 1945

- déšť v době od 16:30 do 23:59 hod. s denním úhrnem srážek 6,1 mm
- kouřmo – celý den (za kouřmo považujeme zhoršení dohlednosti, kdy dohlednost poklesne vlivem vodních kapiček ve vzduchu pod 10 km, poklesne-li však pod jeden kilometr, jedná se již o mlhu)

 

Neuvěřitelná náhoda

Shodou šťastných náhod nebylo obětí této tragédie ještě více, protože v době kdy v Brně nasedali gestapáci do autobusů a vydali se směrem ke Zlínu, odvádí Jan Martinec z Leskovce č. p. 91 patnáct partyzánů do Lhoty. Kdo ví, jaký by byl osud Leskovce, kdyby se jejich odchod zpozdil o pouhých 12 hodin.

 

Tajná vysílačka Sousedíkovy organizace

S největší pravděpodobností byla v usedlosti u Juříčků umístěna tajná vysílačka Sousedíkovy organizace vysílající pod názvem Gloria. Němci o vysílačce věděli, ale netušili, kde je ukrytá. První otázka vsetínských gestapáků při zatýkání Floriána Mynaříka v Ratiboři dne 29. prosince 1944 se týkala právě úkrytu vysílačky. Nevíme, zda ho pan Mynařík neznal, nebo neprozradil.

 

Tragická partyzánská láska spojující Leskovec a Prlov

Partyzán komisař Sergej Sorokin podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova. Oba byli zabiti a upáleni – Sergej 3. dubna 1945 v Leskovci a Anežka 23. dubna 1945 v Prlově.

 

Co Juříček, to vlastenec

Do odboje proti nenáviděnému nepříteli se krom rodiny Juříčkovy z Leskovce 67 (vypálená usedlost) zapojila také celá rodina Juříčkova z Leskovce 102 (cca 120 m od mlýna směrem dolů podél potoka), viz jejich příběhy zde . V období protektorátu byli umučeni nebo zastřeleni čtyři Janové Juříčkové z Valašska. Dva během leskovské tragédie a dva zemřeli v koncentračním táboře Osvětim v srpnu roku 1942. Jeden z Leskovce 102 a jeden s Prostřední Bečvy 94 viz zde .

 

Byla Františka Juříčková ml. den před tragédií v kině?

Při pátrání po lidech, kteří byli přítomni tragédie u Juříčků, jsem narazil na informaci, že Františka byla dne 2. dubna 1945 ve Valašské Polance v kině a část cesty ji doprovázela skupinka tamějších hochů. Nešli s ní až domů, prý sama nechtěla. Možná aby nebyl prozrazen bunkr a přítomní partyzáni. Při zpáteční cestě hoši již prý narazili na postupující německé jednotky. Podle vyprávěníJosefa Vychopně ml., byl v ten den v kině ve Valašské Polance i on se svými kamarády, z nichž jeden byl Jan Juříček ml.

 

Možná mohla být další oběť

Při poválečném vyprávění Jana Jaška z Hovězí (dovedl hovězskou skupinu) měl být zastřelen i on sám pro spolupráci s partyzány. Od zastřelení ho údajně zachránil jeden z německých velitelů,který mu velel na vojně a poznal jej. Druhý den po návratu z Leskovce našel pan Jašek prohledanou stodolu.

 

Nebylo obětí více

V několika poválečných publikacích a v almanachu obětí je uvedeno, že v bunkru u Juříčků padl ruský partyzán Capelnik, který měl být zabit výbuchem granátů. Je to špatně převzaté jméno Sapelnik. V azbuce písmeno „c“ značí v latince „s“. V bunkru a ve chlévě zůstaly jen Jan Juříček ml., který se udusil kouřem a kterého vytáhl Oldřich Bláha na příkaz Němců a partyzán Oldřich Kaňok, který se s největší pravděpodobností zastřelil sám pod koňským žlabem. Kdo postřelil cestáře Pavla Muchu není známo, ale s největší pravděpodobností to byl jeden ze dvou zachránivších se partyzánů. Tuto informaci převzal i do své knihy Jaroslav Pospíšil a je i uvedena na informační tabuli.

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 06. 07. 2018