Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

 

Výpověď Josefa Vychopně, Leskovec č.52

Bylo to osudného dne,kdy jsem ráno asi v 8 hodin vyjel s koňmi zaset oves. Pole moje se nacházelo na pravé straně obce směrem k Valašské Polance na kopci. Když jsem dojel na místo, počal jsem rozsívat semeno. Tu přisel za mnou švagr Mucha Josef č.130, který pracova1 na blízkém poli a ptal se mne, co je to v dědině že se tam tak hemží těmi německými vojáky. Já jsem mu říkal, že ve vesnici říkají, že asi mají cvičení. Sedli jsme si na mez a pozorovali z části jejich počínání a shodli jsme se na tom, že to asi není nic dobrého, že něco za tím vězí, obzvláště když to bylo na pasekách kde se naši chlapci zdržovali.
Oba jsme cítili, jako by ve vzduchu něco viselo - taková tíseň - což se mi potvrdilo, když jsem počal znovu  rozsívat. Volal na mne někdo z vesnice,  z mostu, abych ihned jel domů s koňmi. Měl jsem za to,že někdo přijel s klisnou k hřebcům a měl jsem ráno hřebce odpouštěné, nechtěl jsem jet, až když na mostě byl už hlouček lidí a všichni na mne volali, abych ihned jel. Poznal jsem starostu 1) a tak jsem zapřáhl a jel jsem domů. Když jsem sjel do vesnice, už na mne čekal pan starosta s velitelem od kriminální policie v civilu a jeden voják. Měl jsem lehký vůz  /rakušák/ a pan starosta se ptal  toho velitele, zda je ten vůz dobrý a on říkal, ze postačí a tak nasedli i s tím vojákem bez starosty a ihned na mne zostra, abych rychle jel směrem na paseky.
Když jsme odbočili z vesnice, říkal mně ten velitel, že uvidím, co dovedou partyzáni. Já na to neřekl nic, ale bylo mi jako v řetězech. Po chvilce jízdy mi zase povídá, že už šest týdnů se tam ty partyzáni skrývají a já zase nic. Když jsme dojeli na paseky naproti Josefu Martincovi, spustila se palba a on říkal a co ještě  nejsou hotovi. Při těch slovech kázal mi zastavit. Abych počkal na místě až dostanu rozkaz a sám i s tím vojákem šel na místo hrůzy. Stál jsem asi 150 až 200m od místa činu, a co jsem spatřil nemůže mi do mé smrti vymizet z paměti. Dům Juříčkových obklopen byl těmi vrahy dokola střílelo se se všech stran do něj, jako by tam byla celá armáda nějakých vrahů a za tím tam bylo pár bezbranných  poctivých lidí, kteří nechtěli nic jiného než svoje právo na život. Když jsem tuto bestiálnost pozoroval a myslel při tom na našeho milého občana Jana Juříčka 2), co se nadřel i s rodinou, než si všechno pořídil a oni tak ze smíchem a šíleným smíchem, který se podobal dravé šelmě v pralese, kde nemůže zadávenému zvířeti nikdo pomoci z drápů šelmy a tak i tady jsme museli přihlížet na naše občany, aniž jsme tu chvíli mohli přiložit ruku k obraně. Vše ničili a vraždili. Asi po hodině stání, vyvedli ze dvora jednoho civila, který nesl otep lnu asi k zapálení stodoly, ale se jim zprotivil a otep hodil na zem, při čemž mu pak zavázali ruce vzadu a pak počali házet do stodoly pancéřové pěstě za čímž se stodola vzňala a ve chvilce byla celá v plamenech. Na pravé straně směrem na paseky seděli všichni sousedé  Juříčkových 3) pod stráží vojáků a jak jsem později zjistil, všichni vypadali jako mrtvoly. Naproti na druhé straně byli vojáci, kteří kradli, co se jim hodilo. Viděl jsem na vlastní oči, jak škrtili husy, kury a kozlata a cpali do baťohů a po kusy plátna, zkrátka co se jim hodilo.
Bylo asi ke dvanácté hodině, když mi už nechtěli koně stát a přišel za mnou můj syn 4). Nechal jsem ho u koní a šel jsem za dotyčným velitelem, který se mnou jel, abych se ho zeptal co mám dělat, zda mohu jet domů. Na pravé straně dotyčného velitele, asi 50 m od něj stál druhý velitel SS, který na mne křiknul, bych šel za ním, což jsem musel poslechnout.
Tam mne nařídil se zbraní v ruce a namířením na mne, abych šel si sednout na horu, kde seděli ti nešťastní sousedé Juříčkových. Když jsem se vymlouval, že mám tam koně a že nemohu odejít, chtěl mne odstřelit. Došel jsem na místo a ten voják, který držel stráž nad nimi, mne poslal ke koním. Tak jsem stál ještě chvilku a přišel rozkaz, abych jel nahoru. Tak jsem jel.
Co jsem viděl na místě činu se naprosto nepodobá lidskému rozumu. Na můstku přes potok leželi naši chlapci, partyzáni tři 5). Jeden na znak, druhý stočený v klubíčku a třetí na boku, podivně stočen. Jaká mne pojala hrůza, to si žádný nedovede představit a nesměl člověk ukázat ani špetku soucitu, jinak byl odstřelen jak pes.Vše bylo tak střežené, že člověk se nesměl ani  pořádně ohlédnout. Tak jsem dojel na dvůr souseda Juříčkového, kde stál žebřinový vůz naložený různými druhy zboží, do kterého jsem musel přepřáhnout a přes to, že jsem měl velmi dobré a pevné koně, zůstal jsem v potoku viset, kde jsme zlámali něco na voze, což mi  pan starosta pomohl spravit a tak se jelo dále. Ale když jsme přijeli k můstku, kde leželi.1 mrtví partyzáni,už jich tam nebylo. Dle očitých svědků je hodili na mlat spálené stodoly a naházeli na ně různé odpadky a tak je upálili. Z domácích jsem neviděl nikoho, jelikož byli zničení než jsem tam přijel. Při jízdě dolů pasekama jsme ztráceli různé zboží, jako textil, mouku, zrno, střelivo, papír podobizny, dopisy a zkrátka vše možné. Když jsme přijeli do vesnice, chtěl jsem vypřáhnout a vézt koně domů, ale bylo mi přísně nařízeno, že dokud neseženu náhradní koně, že odjet nesmím a tak jsem musel ještě sehnat druhé koně a pak jsem jel teprv domů..Kolik dnů jsem se z toho všeho nemohl vzpamatovat a nikdy na tu hrůzu nezapomenu. Kdo tohle viděl a zkusil, ten nikdy těm bestiálním zvěrstvům neodpustí a na každém místě se bude dožadovat přísného odsouzení.
 
Josef Vychopeň č.52
Originál výpovědi je uložen u pana Antonína Juříčka mladšího, fotokopii najdete zde . Výpověď byla sepsána hned po válce na žádost Josefa Juříčka z Leskovce 102.

 

1)

Josef Labaj (1. 4. 1888 Leskovec - ) Leskovec 138 - v té době starosta obce, přímý účastník Leskovské tragédie. Záznam o narození v matrice Dolního sboru ve Vsetíně . Záznam o svatbě v Leskovské matrice . 

2)

Jan Juříček (10. 2. 1895 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec č.p. 67 – majitel usedlosti. Syn Martina Juříčka gruntovníka z Leskovce 67 a jeho ženy Mariny Juříčkové (rozené Machálkové), vnuk Josefa Juříčka gruntovníka z Leskovce č.p. 61 a jeho ženy Terezy Juříčkové rozené Muchové, Jana Machálka výminkáře z Leskovce 67 a jeho ženy Roziny Machálkové (rozené Martincové). Záznam o narození v Leskovské matrice . 

3)

zřejmě rodina Machálkova a Martincova.

4)

Josef Vychopeň ml. (13. 12. 1928 Leskovec) - účastník tragédie, kdy ze svým otcem museli zapřáhnout vozy s uloupenými věcmi z Juříčkovy usedlosti v Leskovci 67.  Tyto uloupené věci odvezli před hospodu u Štastných a odtud je odvezl pan Mucha do blízké vesnice Hovězí, kde je němci prodávají nebo vyměňují za jídlo.

5)

Oldřich Kaňok, někdy psáno Kaniok (3. 1. 1927 Frýdek-Místek – 3. 4. 1945 Leskovec), Třanovského 1153 (334), Frýdek-Místek –odbojový pracovník z Frýdku-Místku (spolupracoval se Sousedíkovou organizací). Udán Františkem Šmídem a Františkem Bednářem. Po zatčení podepsal spolupráci s gestapem a byl propuštěn. Po zatčení Františka Bednáře odchází do ilegality a začátkem ledna se přemisťuje do usedlosti Jana Juříčka. Z námi získaných dokumentů není zřejmé, že by někoho zradil či udal. Dokumenty z archivu SOkA ve Frýdku-Místku zde  .

dále partyzán Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj (23. 4. 1918 – 3. 4. 1945 Leskovec) – první velitel ploštinského oddílu. Raněný při přestřelce v Lipině, zajat dne 7. srpna 1941. Dokumenty z moskevského archivu zde . Kotlarov přichází do Leskovce v průběhu března roku1945 od faráře Vladimíra Růčky z Újezdu (byl převlečen za faráře), kde byl ošetřován Annou Hanákovou a MUDr. Františkem Lapešem z Vizovic.  

dále partyzán komisař Sergej Sorokin (1921 – 4. 3. 1945 Leskovec) – bližší informace zatím nezjištěny. Podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova, která byla 23. dubna 1945 zabita a upálena při prlovské tragédii.

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 10. 03. 2018