Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

 

Vařákovy paseky

 

Osudné dny na Vařákových pasekách

Tato dnes již zaniklá pasekářská osada na hřebeni Vizovických vrchů se rozprostírala mezi vrcholy Láz (707m) a Bařinka (716m) a spadala do katastru obce Lačnova, částečně i Pozděchova. První chalupu s čp. 81 si zde postavil Jiří Hrabina z Lačnova se svou manželkou Kateřinou roz. Zvonkovou. Jejich dcera Anna se po roce 1870 provdala za Martina Vařáka z Pozděchova čp. 17. Počátkem 20. století zde stály čtyři usedlosti s 26 obyvateli - všichni Vařákovi (potomci Jiřího Hrabiny se odstěhovali a nejpozději od roku 1884 v čp. 81  bydlí starší bratr Martina Vařáka Tomáš). Ve 40. letech bylo již postaveno 10 chalup a to s čp. 81 (Pozděchov), 113, 136, 162, 164, 167, 172, 173, 174, 185 (všechny Lačnov).

A právě zde, na výšinách s rozhledem do širokého okolí, měla německá armáda vybudovány pozorovatelny a vysílací radiostanice, pomocí kterých koncem války naváděly dělostřeleckou palbu na cíle.

Za počátek represí ze strany fašistů lze v této oblasti považovat 19. duben 1945, kdy byla vypálena pasekářská osada Ploština pouhé tři kilometry od pasek.

Dne 22. dubna 1945 fašisté vyslýchali Tomáše Vařáka, ale ten nic neprozradil. Františka Vařáková, manželka Tomáše Vařáka,  z obavy poslala ke svému bratrovi Antonínu Kulíškovi do Prlova čp. 113 dvě nejmladší ze svých dětí, Vlastu a Boženu.

Následující den bylo v Prlově, vzdáleném 6 km, vypáleno několik rodinných domů. Tomáš Vařák se rozběhl směrem k Prlovu s úmyslem záchrany svých dětí, avšak ještě cestou dostal infarkt a zemřel. Stal se vlastně první obětí Vařákových pasek.

 Nutno také zmínit, že 27. dubna 1945 byl proveden 3. rotou partyzánského praporu oddílu Ploština 11) přepad německé jednotky nedaleko Vařákových pasek. Třetí rota oddílu Ploština vznikla spojením části partyzánského oddílu vedeného Petrem Šererem s partyzánským oddílem ze Zděchova, kterému velel kpt. Ivan Sienko a s partyzánským oddílem z Huslenek, kterému velel Josef Laža. Partyzáni při akci zničili 2 osobní auta, 1 nákladní auto, polní vysílač a meteorologickou stanici. Při střetu s partyzány padli také tři Němci.

O Vařákových pasekách se začalo veřejně hovořit jako o útočišti partyzánů. Nervozita ze strany německých vojáků silně narůstala. S tím současně stoupala aktivita partyzánů, kteří v tomto prostoru pasek operovali.

 Vše vyvrcholilo 1. května 1945, kdy partyzáni slavili na Trubiskách Svátek práce – První máj. Po oslavě přišel rozkaz k přesunu na kopec Barák u Vizovic.

Partyzáni 12) se vydali následující den na cestu přes Vařákovy paseky. Prostřednictvím spojek se dozvěděli, že se v domě Františky Vařákové v čp. 81 nachází dva Němci s vysílačkou. Další dva Němci se snažili najít vhodné místo pro navádění dělostřelecké palby na kopci Pulcovém. Tito němečtí spojaři byli ze 153. Infanterie-pěší divize 13) velitele generálporučíka Karla Edelmanna, která ustupovala z jihovýchodu obranného pásma 72. armádního sboru 1. tankové armády, která patřila ke skupině armád Střed pod vedením polního maršála Schörnera.

Partyzáni vedeni kpt. Ivanem Sienkovem obklíčili dům Františky Vařákové a požádali již dříve zmiňované děti Vařáků, aby prověřily situaci v domě. Partyzáni nečekali na zprávu od dětí a začali ostřelovat dům, ve kterém se nacházela Františka Vařáková a dva němečtí spojaři. Jeden z Němců uprchl směrem k Lačnovu, druhý zraněný Němec byl zajat a v lese zastřelen. Zbylí dva Němci rovněž uprchli. Ve zmatku byl zezadu zastřelen partyzán Josef Mikulín nejpravděpodobněji vlastními spolubojovníky. Oba mrtvé pohřbil v lese nedaleko chalupy Karel Vařák. Po válce bylo tělo Josefa Mikulína exhumováno.

Partyzáni mezitím dle rozkazu odešli na Barák, kde 3. 5. 1945 proběhly tuhé boje. Ještě před tím nařídili pasekářům, aby odešli k příbuzným nebo se ukryli do lesa. Pasekáři poslechli, zabalili si potřebné věci, naložili je na žebřiňáky a odjeli. Když k večeru nebezpečí pominulo, navrátili se někteří pasekáři domů. V tomto období panovalo velice nepříznivé a deštivé počasí. 

 

Tragédie Vařákových pasek

 Na Vařákovy paseky zamířila v osudný podvečer německá trestní výprava. Osadníci byli pochytáni německými vojáky, kteří obklíčili paseky. Mezi zadrženými byli: Františka Vařáková, čp. 172, se všemi svými dětmi Rozálií, Boženou, Emílií, Františkou a Ludmilou. Františka Vařáková, čp. 81 se svým synem Karlem a dcerami Vlastou a Boženou. Dále byli zatčeni František Žák s manželkou Františkou z čp. 136, Jan Polčák s manželkou Marií a švagrovou Rozálií Šopovou z čp. 162. Několik Němců hlídalo zajaté pasekáře, zatímco ostatní zapalovali stavení pomocí pancéřových pěstí. Nejdříve chtěli zajaté pasekáře na místě postřílet, ale na rozkaz velitele, jenž vedl tuto trestnou výpravu, bylo od zastřelení upuštěno. Pasekáři byli následně odvlečeni do domu rodiny Šafaříků (u Ohradů) ve Valašské Polance čp. 251, kde bylo umístěno velitelství německé dělostřelecké jednotky a kde probíhaly první výslechy. Na noc byli přemístěni do nedaleké stodoly rodiny Juřicové (u Šunců), kde byli nuceni přečkat noc. Ráno jim tajně pod deštníkem donesl kuchař generála Edelmanna, Polák ze Slezska Marián, od paní Šafářové čerstvý chleba. Před obědem byli zajatci přemístěni do místního chudobince.

            Zde se za ně přišli přimluvit a nabídnout se jako případní rukojmí, kuchařka z fary Němka Aurélie Ludwigová a místní farář Jan Absolon. Díky těmto dvěma bylo z 15 zadržených osob 11 propuštěno. Jako rukojmí zůstali zadržení Karel Vařák, Jan Polčák, František Žák a Rozina Šopová

Na Vařákových pasekách vypálili Němci osm obytných stavení.

Vypálena byla stavení těchto pasekářů:

František Žák, čp. 136, Josef Vařák, čp. 167, Josef Vařák, čp. 164, Jiří Vařák, čp. 113, Tomáš Vařák, čp. 81, Jan Polčák, čp. 162, Martin Vařák, čp. 172 a Marie Kratinová, čp. 185.

Jen dvě chalupy zůstaly zachráněny, a to zejména proto, že byly od ostatních vzdáleny stranou a také patrně proto, že byla mlha v nadcházejících večerních hodinách. Němci neměli tehdy mnoho času k tomu, aby prohledávali nejbližší okolí. Děti Františky Vařákové čp. 172 ve chvíli, kdy Němci přišli, byly bosé. Právě se přezouvaly a Němci už jim ani nedali příležitost, aby se obuly. Hnali je bosé v dešti a chladu až do Valašské Polanky. Děti byly ve stáří od jednoho roku až do 13 let.


 

Poprava zadržených rukojmí z Vařákových pasek

Ve středu 2. května odešla z Hošťálkové německá posádka a četnictvo. Ve čtvrtek 3. května opustilo Hošťálkovou gestapo. Dne 3. května v noci přijelo dělostřelectvo do Ratiboře, kde bylo ubytováno v domech místních obyvatel a v pátek 4. května 1945 ve dvě hodiny po půlnoci přijela další dělostřelecká jednotka na okraj Hošťálkové, která vezla s sebou rukojmí. Muži byli uvězněni ve chlévě Jaroslava Vaňka č. 73, děvče bylo ve světnici. Německý velitel nařídil výslech a následnou popravu rukojmích.

Před devátou hodinou ranní začala dělostřelecká palba ke Vsetínu.

Němečtí vojáci mezitím nedaleko odsud, pět metrů vlevo nad potůčkem, vykopali dva široké hroby. Zajatci byli přivedeni a jeden po druhém zastřeleni zezadu ranou do týlu. Rozina Šopová, zřejmě poslední popravená, nebyla pohřbena a byla objevena druhého dne panem Tomášem Machalou v korytě potoka, kde byla zakrytá pouze větvemi.

Poté se německá baterie stáhla směrem na Troják a postupovala přes Bystřici pod Hostýnem a Rajnochovice do Branek, kde zaujala další palebné pozice.

Tomáš Machala druhého dne svezl na koňském povoze ke svému domu těla popravených, které vykopal.

V sobotu 5. května 1945 v časných ranních hodinách německá patnáctičlenná destrukční četa vyhodila most přes Bečvu, který však byl provizorně rychle opraven. Po osmé hodině ranní se objevila na kolech tříčlenná hlídka 9. praporu 4. čs. brigády. Tímto okamžikem začalo osvobozování obce Ratiboř.

V té době ještě postupovaly Štěpkovou silné německé oddíly, které v centru Hošťálkové v dopoledních hodinách narazily na odpor místní domobrany pod vedením četnického strážmistra Jana Žůrka. Během druhého pokusu o průlom se části německé jednotky podařilo probít do Hajnušova, další část Němců byla zatlačena na dolní konec Hošťálkové, kde během ústupu směrem k Lazům vyplenila několik domů a vypálila usedlost Adolfa Dančáka čp. 64. Při bojích padlo 11 Němců a 9 obránců (z toho tři příslušníci čs. armádního sboru).

V pondělí 7. 5. 1945 si pro oběti popravy přijely paní Tereza Šopová, maminka Roziny Šopové a tchýně Jana Polčáka, která spolu s příbuznými žádala o vydání těl. Těla umyli v brodu u potůčku domu pana Machaly a svezli je k hornímu mostu říčky Ratibořky, odkud byli následně v pět hodin odpoledne odvezena na nákladním automobilu ve dvou velkých rakvích do Pozděchova.

Červeně označená vypálená stavení: František Žák (čp. 136), Josef Vařák (čp. 167), Josef Vařák (čp. 164), Jiří Vařák (čp. 113), Tomáš Vařák (čp. 81), Jan Polčák (čp. 162), Martin Vařák (čp. 172) a Marie Kratinová (čp. 185). Bíle označená nevypálená stavení: Jiří Vařák starší (čp. 173), Jiří Vařák mladší (čp. 174).

 

Zdroje: 

◦ Moravský zemský archiv v Brně – Okresní státní archiv ve Vsetíně, Mgr. Zdeněk Pomkla

◦ Archiv pana Floriána Mynaříka

◦ Archiv OSOP Valašské Meziříčí

◦ Výpisy z matriky zemřelých českobratrské církve evangelické far. úř. v Pozděchově

◦ Vzpomínky paní Kozubíkové, pana Machaly a pana Vaňka

◦ Z písemných vzpomínek paní Boženy Kršákové a paní Františky Vařákové

 

 

Zpracovali: Ondřej Haša, Roman Babica a Stanislav Haša

 

Vzpomínky paní Marie Polčákové (roz. Vařákové - Máni Kolínkové) z Vařákových pasek čp. 167:

 Někdy kolem března 1945 se u nás čím dál častěji objevovali partyzáni. Před tím jen sem tam nějaký partyzán nebo uprchlík. Můj otec je ale nechtěl pustit, aby přespávali u nás, a většinou je dal do stodoly. Jednou vznikl incident, kdy se partyzán Alex domáhal spánku u nás a otec to nedovolil. Alex se rozčílil a začal střílet do dřev uložených vedle kamen. Poté přiběhli dva jeho druhové a odvedli ho pryč. Alexe jsem viděla pak už snad jen jednou, a to asi měsíc po válce, kdy mně řekl, že se mu líbím a jestli bych s ním nešla na tancovačku do Ubla. Nešla jsem, tehdy jsem si myslela už na jiného, mého pozdějšího manžela, mou první a velkou lásku.   

Ve středu 2. 5. 1945 jsme se kolem 10 hodiny vracely s mojí matkou Veronikou Vařákovou, roz. Kulíškovou, která nesla mou sestru Jiřinu z úřadu v Lačnově, kde jsme si byli pro potravinové lístky. Na křižovatce nad Vařákovými pasekami jsme potkaly čtyři vojáky wehrmachtu, kteří z největší pravděpodobností přišli od zámečku na Trubiskách. Jeden nesl vysílačku, druhý jakýsi dalekohled. Jeden z nich se nás česky zeptal, kde se nachází triangulační bod na kopci Pulcovém. Společně jsme došli k tetičce Kolajové (Františce Vařákové čp. 81, nevlastní sestře mé maminky), kde si dva vojáci opřeli pušky o skříň a druzí dva šli na Pulcové. Myslím si, že je tam někdo z místních dovedl. U Vařáků (Kolajů čp. 81) byla v tu dobu na návštěvě Marie Polčáková, rozená  Šopová, která po nějaké době odešla ze světnice s tím, že jde domů zatopit. Děti tetičky Vařákové Božena a Vlasta si hrály před domem, já s matkou, která měla pořád sestru v náručí, a s tetičkou jsme seděly u kamen. Tu se ozvala střelba, tetička zařvala "lehnout" a my lehly na podlahu v kuchyni. Kulky létaly skrz okno do světnice a některé se zarývaly do podlahy vedle nás. Jeden z vojáků vyběhl, aniž by si vzal zbraň a utíkal směrem k domu Jiřího Vařáka čp. 173, druhý se asi snažil dostat do stodoly, u které byl zraněný chycen. Zde ležel i mrtvý partyzán, ale Němci ho nemohli zabít, protože odložených pušek se ani nedotkli. Možná, že ten co utekl, střílel z pistole, ale to nevím jistě. My ležely na podlaze a bály jsme se, že nás trefí. 

Poté, co vše skončilo, nám partyzáni řekli, ať se jdeme schovat do lesa nebo odejdeme k příbuzným do okolních vesnic. Matka sebrala všechny mé sourozence a vydala se k dědovi do Pozděchova čp. 69. Já s otcem jsme nakládali nejnutnější a vydali se sjízdnější cestou za nimi. Na jedné křižovatce už nás čekal děda, ale z druhé strany se k nám přibližovali vojáci. Děda na mě křičel, ať neutíkám, nebo nás všechny zastřelí. Jeden s vojáků uměl česky a ten se něco ptal dědy a pak nás pustil. 

Myslím si, že Rozinu Šopovou zastřelili, protože si mysleli, že to byla ona, co říkala, že jde  zatopit v kamnech a místo toho na ně zavolala partyzány. Prostě si popletli sestry.    

Po válce jsme se přestěhovali na paseky v Prlově, do domu jedné vdovy.  Rodiče se mi snažili domluvit svatbu s místním sedlákem, ale já měla ráda jiného, chudého ogara s vytetovaným číslem na ruce. Protože jsem neuposlechla přání rodičů, byla jsem bita řemenem a řetězy.  Dokonce si můj otec počkal spolu se sedlákem na mého milého a zrubali ho. Proto jsme se rozhodli, že od rodiny uteču a zkusíme štěstí ve vystěhovaném pohraničí. Vzali jsme si jednu peřinu, nějaké oblečení a odjeli jsme na Jesenicko, kde jsme se po nějakém čase vzali. Z rodinou jsem se už nestýkala, když jsme přijeli do Prlova, tak jedině za rodinou Polčákovou, Hromadovou nebo Gargulákovou. 

 

 
       
Pohled na Vařákovy paseky

 

  Pohled na Vařákovy paseky

originál archív ČESKÉ TELEVIZE

  Pohled na Vařákovy paseky

originál archív ČESKÉ TELEVIZE

  Pohled na Vařákovy paseky

originál archív ČESKÉ TELEVIZE

 
     
Tomáš a Františka (druhá žena) Vařákovi z čp. 81

 

  Obyvatelé Vařákových pasek   Obyvatelé Vařákových pasek   Turisté na Vařákových pasekách

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

     
Triangulační bod na Pulcovém

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Obyvatelé Vařákových pasek

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Dům Jiřího Vařáka čp. 174

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Tomáš a Veronika (první žena) Vařákovi  z čp. 81

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

         
Obyvatelé Vařákových pasek

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Oběti Vařákových pasek na mostku v Ratiboři : Rozina Šopová 1), Jan Polčák 2), Karel Vařák 3), František Žák 4)   Oběti Vařákových pasek na mostku v Ratiboři : Rozina Šopová 1), Jan Polčák 2), Karel Vařák 3), František Žák 4)

originál archív pan Minařík

     
             
  Rozina Šopová 1)   Jan Polčák 2)   Karel Vařák 3)   František Žák 4)   Aurelie Ludwigová 5)   Jan Absolon 6)

 

 
   
Josef Mikulín 7)   Josef Absolon 8) Karl Edelmann 9)

 

Památník na Vařákových pasekách 10)

 

  Hrob Aurelie Ludwigové ve Valašské Polance

 

         
Hrob Jana Absolona ve Valašské Polance

 

    Vařákovy paseky dnes

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Vařákovy paseky dnes

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

  Vařákovy paseky dnes

originál archiv OSOP Valašské Meziříčí

 

 

1)

Šopová Rozina narozená 11. 8. 1920, bydliště Prlov 29, svobodná, bezdětná, rodiče Štěpán Šopa a Terezie roz. Hetová. Do partyzánského oddílu vstoupila 1. 10. 1944 a působila jako spojka a přechovávač velitele oddílu Nikolaje Slepcova. V době zajetí byla u své sestry Marie Polčákové v čp. 162. Dne 9. 5. 1945 byla pohřbena v Pozděchově. Důvod smrti: průstřel hlavy. Číslo partyzánského průkazu 19409, osvědčení 255/46 47685/Šo-71/1947 IN MEMORIAM.

2)

Polčák Jan narozen 5. 2. 1909 v Bratřejově, bydliště Lačnov - Vařákovy paseky 162, ženatý, otec tří dětí, manželka Marie roz. Šopová, rodiče Jiří Polčák a Františka roz. Bravencová. Do partyzánského oddílu vstoupil 1. 1. 1945. Působil jako spojka a přechovávač partyzánů. Člen oddílu Nikolaje Slepcova. U jeho rodičů v Bratřejově se ukrývali rodiče a bratr Olgy Františákové. Dne 9. 5. 1945 byl pohřben v Pozděchově. Důvod smrti: průstřel hlavy. Číslo partyzánského průkazu 12847, osvědčení 255/46 47679/Po-378/1947 IN MEMORIAM.

3)

Vařák Karel narozen 2. 6. 1925 Pozděchov, bydliště Pozděchov - Vařákovy paseky 81, svobodný, bezdětný, rodiče Tomáš Vařák a Františka roz. Kulíšková. Do partyzánského oddílu vstoupil v roce 1945. Působil jako spojka. Člen oddílu Nikolaje Slepcova. Dne 9. 5. 1945 byl pohřben v Pozděchově. Důvod smrti: průstřel hlavy. Číslo osvědčení 255/46 84754/69 IN MEMORIAM.

4)

Žák František  narozen 19. 12. 1903 Prlov, bydliště Lačnov - Vařákovy paseky 136. ženatý, otec dvou dětí, manželka Františka roz. Vařáková, rodiče Josef Žák a Rozina roz. Bělíčková. Do partyzánského oddílu vstoupil v říjnu 1944. Působil jako spojka a přechovávač. Člen oddílu Nikolaje Slepcova. Dne 9. 5. 1945 byl pohřben v Pozděchově. Důvod smrti: průstřel hlavy. Číslo partyzánského průkazu 12908, osvědčení 255/46 47692/Ža-82/1947 IN MEMORIAM.

5)

Ludwigová Aurelie narozená 10. 1. 1900 v Sovinci, bydliště Valašská Polanka 82 (kuchařka na faře a učitelka náboženství). Přijela s panem farářem Janem Absolonem z jeho dřívějšího působiště ve Staré Vsi u Rýmařova. Jako německá příslušnice odmítla za protektorátu lepší potravinové lístky, proto byla několikrát pozvána k vysvětlení na vsetínské gestapo. Uváděla, že jako služebnice velebného pána a správná křesťanka, musí mít stejné potravinové lístky jako její farníci. Zemřela 21. 5. 1966. Na její pohřeb přijelo 12 kněží a velké množství věřících ze širokého okolí. Je pohřbena na hřbitově ve Valašské Polance.

6)

Absolon Jan narozen 29. 12. 1892 v Odrlicích u Olomouce. Do 31. 10. 1938 farářem ve Staré Vsi u Rýmařova a od 1. listopadu 1938 byl ustanoven farářem ve Valašské Polance, Arcidiecéze olomoucká. Když si jel do svého dřívějšího působiště ve Staré Vsi u Rýmařova, která se stala součástí Němci zabraných Sudet, pro svůj nábytek, byl gestapem zatčen a uvězněn. Propuštěn byl 26. listopadu 1938 a mohl se vrátit do Valašské Polanky. Byl vášnivým radioamatérem a pomáhal s opravou vysílačky "Glorie" odbojové organizace Josefa Sousedíka. Zemřel 13. 1. 1975  a je pohřben na hřbitově ve Valašské Polance.

7)

Mikulín Josef narozen 20.3.1918 ve Francově Lhotě, bydliště Francova Lhota 27, otec Josef Mikulín. Do partyzánského oddílu vstoupil 1. 1. 1945. Působil jako velitel čety v oddíle Nikolaje Slepcova. Dne 2. 5. 1945 byl pohřben v Pozděchově. Důvod smrti: průstřel hlavy. Číslo partyzánského průkazu 13876, osvědčení 42889/Mi-343/1947 IN MEMORIAM.

8)

Absolon Josef, starší bratr Jana Absolona. V době zatčení farářem v Lešné u Valašského Meziříčí. Příčina zatčení zněla: Poněvadž svým počínáním by mohl ochromit odolnost svého národa. Na konci války byl osvobozen z Dachau. Taktéž vášnivý radioamatér.

9)

Generálporučík pěchoty Edelmann Karl narozen 5. 7. 1891 v Dresden, velitel 153 polní divize, pod kterou spadala i dělostřelecká jednotka zasahující na Vařákových pasekách. Z největší pravděpodobností on nařídil popravu 4 osob s Vařákových pasek na katastru obce Hošťálková.  Mezi lety 1940-43, kdy se stal v Norsku velitelem divize, byl velkým propagátorem a "duchovním otcem" pastorační služby ve Wehrmachtu. Když odjížděl z Valašské Polanky, dozvěděl se o smrti své manželky a malé dcery, které zahynuli při spojeneckém bombardování Drážďan. Zemřel 25. 1. 1971 ve městě Wiesbaden. Jeho nejstarší syn padl v Maďarsku.

10)

Památník na Vařákových pasekách. Zde je špatně uveden den úmrtí Josefa Mikulína. Správné je 2. 5. 1945.

11)

Dle prověřovacích spisů z fondu partyzánských jednotek, 157/19 uložené ve VÚA - VHA Praha se akce zúčastnili: Josef Drga (1918) z Újezdu, Petr Frýželka z Újezdu, Vladimír Chalupa (1925) z Želechovic, Antonín Janošík (1926) z Lidečka, František Kůdela (1912) z Lačnova, František Machů (1909) z Újezda, Ivan Sienkov, Ludvík Šmotek (1921) z Hynčic a Josef Trčka (1920) z Lačnova. Tito partyzáni se později zúčastnili bojů o Vizovice (3. 5. 1945) a vyčišťovacích akcí v okolí Chramečného a Ubla.

Dále se této akce zúčastnili: Antonín Daněk (1925) z Francovy Lhoty, Alfréd Hübner asi z Holešova, Ladislav Martinka (1921) z Lidečka, Josef Matůš (1924) z Francovy Lhoty, Ladislav Mňačko (1919) z Valašských Klobouk, Peter Scherer a Miroslav Šimara (1927) z Liděčka. Tito jmenovaní se zúčastnili bojů o Vsetín (4. 5. 1945), většina z nich i 5-ti hodinového boje na Žebračce (místo mezi Ústím a Vsetínem), kde měli na kopci zvaném "Lysá hora" zbudovány němci opěrné body a kulometná hnízda. Byla zde i umístěna předsunutá hlídka, která naváděla minometnou palbu ze Sychrova a areálu nemocnice.      

Posledním známým účastníkem byl Josef Mikulín (1918) z Francovi Lhoty, který zahynul na Vařákových pasekách.

12)

Dle prověřovacích spisů z fondu partyzánských jednotek, 157/19 uložené ve VÚA - VHA Praha se akce zúčastnili: Josef Drga (1918) z Újezdu, Petr Frýželka z Újezdu, Vladimír Chalupa (1925) z Želechovic, Antonín Janošík (1926) z Lidečka, František Kůdela (1912) z Lačnova, František Machů (1909) z Újezda, Ivan Sienkov, Ludvík Šmotek (1921) z Hynčic a Josef Trčka (1920) z Lačnova. Tito partyzáni se později zúčastnili bojů o Vizovice (3. 5. 1945) a vyčišťovacích akcí v okolí Chramečného a Ubla.

Dále se této akce zúčastnili: Josef Mikulín (1918) z Francovi Lhoty a Karel Vařák (1925) z Pozděchova. Oba zahynuli při tragédii Vařákových pasek.

13)

Bylo to již torzo původní jednotky, která se začala formovat v roce 1940 v Norsku. Ke konci války byla tato divize využívána jako prvosledová, bránící ústup. V té době používali zbylá děla 7,5cm Le.I.G. a houfnice 10,5-cm leFH 18 s dostřelem 12km. Přibližné umístění houfnic 10,5-cm leFH 18 kolem Valašské Polanky zde .

Vojáci této divize měli na území našeho kraje několik dalších incidentů. Např. se její členové bavili tím, že z okna Heinzlového mlýna stříleli směrem k Valašské Polance po místních občanech, kteří pracovali na poli nad železniční tratí. Naštěstí nikoho netrefili. Další incidenty se staly v Rajnochovicích, kde nejdříve zbili Františku Schnálkovou čp.9, která bránila své prase, která ji chtěli vzít. Druhý nebezpečnější vyvstal po nevyjasněné střelbě (údajně německý voják střílel po kohoutovi, nebo 4 dezertéři se bránili zatčení), kdy se málem postříleli sami vojáci mezi sebou, byl zbit i starosta obce Josef Klečka. Byla vyvěšena vyhláška, že pokud někdo zaútočí na ubytované vojsko, budou Rajnochovice pro výstrahu vypáleny a každý 10 občan obce bude popraven. Naštěstí divize ještě téhož večera (5. května 1945) odjela směr Komárno.  

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 19. 07. 2019