Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

Svědectví Josefa Martince:
 
„ Bylo to 3.dubna v úterý ráno po páté hodině, když jsem se při obsluze dobytka ve chlévě zamýšlel nad významem velikonoc, které symbolizují hrůzu doby i tu nevinnou českou krev…Najednou mne z tohoto rozjímání vyrušila rána. Vycházím na dvůr, abych se přesvědčil, odkud a proč ta střelba. Vidím, jak němečtí vojáci, ozbrojení různými zbraněmi, obkličují náš dům. Hned se mne také ptali, jsou-li u nás partyzáni. Odpověděl jsem, že nejsou. Dále se ptali, vím-li o nich nebo zda se o nich v okolí vypravuje. Odpovídám, že mě to velmi překvapuje a že o ničem nevím vůbec o ničem…Legitimovali mne, prohlédli celou usedlost, nic nenašli, ale vzali mne a mého patnáctiletého syna s sebou.
A potom už to začíná.
Před námi přivádějí do lesíka Jana Juříčka 1), majitele mlýna a hospodářské usedlosti číslo 67 a okamžik za ním jeho manželku 2) se dvěma dcerami 3) a syna 4) s rukama sepjatýma za krkem, vrhají se zuřivě na padesátiletého, upracovaného a mnohými starostmi ztrápeného hospodáře.
Bijí ho pažbami svých zbraní. Klesá pod pádnými ranami na zem, už skoro v bezvědomí. Vojáci ho násilím zvedají a svazují mu ruce vzad, aby ho přivázali ke stromu. Mezitím jiní zase dobývají obytné místnosti a bunkr, který byl tak důmyslně sestrojen, že by jej nikdo nenašel. Ale Němci věděli přesně o všem. Jeden z esesmanů střelil ze vzdálenosti dvaceti metrů z pancéřové pěsti přímo do okna bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci, že větší část krytiny se sesypala. Ostatní stříleli do všech oken a dveří a do každého otvoru v celém domu. Po střelbě nikdo nevychází. Dobytek chránila zeď. Jen roční hříbě, které stálo proti dveřím, bylo zastřeleno.
Na tuto spoušť hrůzy a zkázy Juříčkova rodina přihlížela z protější stráně a čekala na rozhodnutí o vlastním životě. Na kolenou klečící čtrnáctiletá Mařenka a šestnáctiletá Františka se sepjatýma rukama pláčou a prosí tak žalostně, že by se muselo pohnout lidské srdce, i kdyby bylo tvrdé jako kámen. Zachraňte nás, zachraňte nám rodiče, zachraňte nám dobytek, nezničte nám všechno! Matka objímá své děti, tiší je a utěšuje: „Nebojte se, zase bude všechno dobré.“
Devatenáctiletý syn Jan, to dobrácké a upřímné srdce, stojí u stromu a chvíli hledí na své mladší sestry, jako by jim chtěl pomoci a potěšit je v tom žalu, chvilku pohlíží na svou matku a pak okamžik upíná své oči na spoutaného otce, se kterým všechno tak pěkně a rádi vykonávali. A nyní otcovo dílo je odsouzeno k zániku. Zraky syna a otce se setkávají, jako by se loučili. Otec stojí svázaný uprostřed své rodiny, sleduje beze slova krutý žal svých dětí a své manželky, stojí zde se vztyčenou hlavou jako vítěz. Nezaslzí, nezapláče, ví, že trpí za pravdu svého národa, aby ti, kteří zůstanou, mohli žít v klidu a bez utrpení.
Najednou přichází rozkaz: „Ať je hned přiveden majitel usedlosti.“
Voják ho odvazuje od stromu a vede ho se svázanýma rukama vzadu a na provázku jako psa s pobídkou: „ Schnell, schnell!“ Když přišel na dvůr, hned ho obstoupili a rozkázali mu vynést všechen dobytek ze chléva. Když vyvedl dobytek, dostal nový rozkaz: „Tak a teď vyvedete ty vaše partyzány, ale rychle, nebo vám k tomu pomůžeme!“
Odchází tedy do chléva a odtud do bunkru, aby odtud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vychází ze slovy: „Už idů.“ Všechno je v pohotovosti připraveno k palbě, nedočkavě čekají na svou kořist. Za malý okamžik vyběhl ošetřovatel mnich Oldřich Agapitus Bláha 5) se vztyčenýma rukama, protože uznal, že odpor je marný. Vojáci ho hned obkličují, zajímají a svazují a tak silně, že mu ruce černaly. Když za tímto prvním partyzánem nikdo už nevycházel, posílají opět hospodáře, aby přivedl ostatní. Hospodář odchází podruhé. Po delší chvíli se vrací a za ním vybíhá Sergej – Rus 6), zmužilá a statečná postava, odvážná a výbojná povaha, která se zbraní v ruce nezná bázně. Střílí do desítek svých nepřátel, kteří utíkají, aby se před ním skryli. Jeden padá k zemi s prostřelenou loketní kostí 7). Avšak zbraně z jiné strany byly obráceny na něho. V běhu několika kroků řítí se mrtev k zemi.
A Němci zběsile vyhánějí starého Juříčka pro zbytky partyzánů a netrpělivě čekají s namířenými zbraněmi proti dveřím. A jako dříve – nejdříve vychází hospodář a za chvíli za ním Saška Kotljarov 8), zase Rus. Je raněn, ale vrhá se odhodlaně proti nepřátelům s automatem v ruce… „Ano, zahynu, ale nikoli sám.“ I ten padá mrtev k zemi. Němci znovu ženou Jana Juříčka do bunkru, aby bez meškání přivedl všechny, jinak ho zastřelí. On však odpovídá, že už tam nikdo není. Po těch slovech seskupují se vojáci kolem něho, jeden vynáší ortel smrti zastřelením, druhý přistupuje k němu s revolverem v ruce a pokládá mu jej ke spánku. Mlynář klesá mrtev k zemi…Teď již němečtí násilníci nemají, koho by poslali do bunkru a sami se tam bojí vkročit. Používají všech zbraní, které mají při sobě: pušek, strojních oušek, automatů, ručních granátů a pancéřových pěstí, takže dým se valil z omítky a zdiva. Konečně ustávají v marném ostřelování a volají mlynářova syna, jehož posílají do bunkru pro zbývající partyzány. Syn poslušně odchází do bunkru, aby se raději zadusil, nežli zemřel venku před Němci, kteří se radovali z tekoucí české krve. Ale Němcům se stále zdálo, že to nejsou všichni partyzáni, na které se s tak velikou přesilou vypravili. Dva partyzáni 9) v nestřeženém okamžiku se schovali do půlmetrového rourového betonového potrubí, kde protékala voda od vodního kola. Museli v této z části ještě vodě se sněhem, setrvat šestnáct hodin. A konečně zní poslední rozkaz: „Přiveďte ihned obyvatele tohoto domu!“
A tak přicházejí členové Juříčkovy rodiny. Poslední bolestný výkřik a tři jednotlivé rány zakončují rodinou tragédii.
Jako divoká zvěř se vrhají Němci na dobytek, drůbež a cennější věci. Už není nikoho, kdo by jim bránil. Zapalují celou hospodářskou usedlost a snaží se vhodit své oběti do hořícího ohně. Když Němci nemohli vhodit mrtvoly do ohně, naházeli na ně prkna a hospodářské nářadí, aby z nich přece jen nic nezůstalo. Smíchem velebili svůj čin a z rádia si nechali na plno hrát německou stanici. V jednu hodinu po poledni se chystají k odchodu a odvádějí s sebou i zajatého partyzána Fr. Agapitusa Bláhu a vrchního strážmistra vsetínské stanice Gureckého, jehož přivedli s sebou.
     A dnes už nemusíme s bázní večer léhat anebo ráno při vstávání se bát, že budeme snad obklíčeni Němci. Vláda věcí Tvých se k Tobě zase navrátila, více než po šestileté porobě, ó lide český !. Haj pravdu a přej svému bližnímu a dobře nám bude v naší svobodné a samostatné republice
 
Josef  Martinec
Leskovec
 
 

1)

Jan Juříček (10. 2. 1895 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec č.p. 67 – majitel usedlosti. Syn Martina Juříčka gruntovníka z Leskovce 67 a jeho ženy Mariny Juříčkové (rozené Machálkové), vnuk Josefa Juříčka gruntovníka z Leskovce č.p. 61 a jeho ženy Terezy Juříčkové rozené Muchové, Jana Machálka výminkáře z Leskovce 67 a jeho ženy Roziny Machálkové (rozené Martincové). Záznam o narození v Leskovské matrice . 

2)

Františka Juříčková, rozená Masařová (16. 7. 1902 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec 67 – manželka majitele usedlosti. Dcera Pavla Masaře rolníka z Leskovce 1 a jeho ženy Františky Masařové (rozené Kotrlové) ze Střelné. Záznam o oddání v Leskovské matrice .

3)

Františka Juříčková ml. (13. 3. 1929 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec 67  – starší dcera majitele usedlosti a jeho ženy.

Marie Juříčková (10. 5. 1931 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec 67 – mladší dcera majitele usedlosti a jeho ženy.

4)

Jan Juříček ml. (5. 11. 1926 Leskovec – 3. 4. 1945 Leskovec), Leskovec 67 – syn majitele usedlosti a jeho ženy.

5)

ošetřovatel bratr Agapitus, obč. jm. Oldřich Bláha (27. 12. 1911 Loštice u Litovle – 22. 5. 1971 Zlín) pochován v řádové hrobce ve Vizovicích) Zlínská 467, Vizovice – od 50 let nejvyšší představený (správce) nemocnice milosrdných bratří ve Vizovicích.

6)

partyzán komisař Sergej Sorokin (1921 – 4. 3. 1945 Leskovec) – bližší informace zatím nezjištěny. Podle neověřených informací plánoval společný život s Anežkou Ondráškovou z Prlova, která byla 23. dubna 1945 zabita a upálena při prlovské tragédii.

7)

kriminální tajemník Jan Nowok (23. 1. 1903 Janów Polsko - popraven 12. 11. 1946 Uherské Hradiště) Leoše Janáčka 17b, Brno-Královo Pole - přidělen gestapo Opava (1939), Moravská Ostrava (1940-1941), Brno (1942-1943), Zlín (1944-1945), raněn při akci.

8)

partyzán Alexandr Trofimovič Kotljarov zvaný Saška Čornyj (23. 4. 1918 – 3. 4. 1945 Leskovec) – první velitel ploštinského oddílu. Raněný při přestřelce v Lipině, zajat dne 7. srpna 1941. Dokumenty z moskevského archivu zde . Kotlarov přichází do Leskovce v průběhu března roku1945 od faráře Vladimíra Růčky z Újezdu (byl převlečen za faráře), kde byl ošetřován Annou Hanákovou a MUDr. Františkem Lapešem z Vizovic.

9)

partyzán Vasilij Fjodorovič Sapelnik (1917 – ?) – bližší informace zatím nezjištěny

nebo partyzán Vasilij Ivanovič Lavriščev (1920 – 3. 5. 1945 Vizovice) –velitel oddílu Prlov. Zemřel při osvobozování Vizovic, kdy na kopci Barák padl do léčky vlasovcům a spolu s dalšími pěti partyzány je pohřben na hřbitově ve Vizovicích. Před válkou pracoval v kolchozu Zarja Ochrannijevič oblast Dnětropetrovsk jako kombajnista

a partyzán Konstantin Jefimovič Kalabalin zvaný Kosťa (18. 12. 1918 – asi 1946) – po válce do roku 1946 pobýval ve Valašské Polance u místní učitelky. Později odvezen do Ruska, kde byl s největší pravděpodobností popraven NKVD. Zajat dne 10.7.1941 v Rize. Dokumenty z moskevského archivu zde .

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 10. 03. 2018