Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

 

Do Juříčkova mlýna přišla smrt před koncem války

 Velikonoce jsou svátky radosti a veselí. V obci Leskovec nedaleko Vsetína jsou však zapsány černým písmem. Dne 3.dubna 1945, tehdy Velikonoční pondělí, vypálili němečtí okupanti zdejší Juříčkův mlýn, přičemž povraždili nejen Juříčkovu rodinu, ale též partyzány, kteří se zde schovávali.

 Svědectví Josefa Juříčka:

Jméno Josefa Juříčka není lidem, kteří se zabývali historií a zejména odbojem, neznámé.

Již jeho otec Martin Juříček, který se jako pěšák rakouské armády zúčastnil okupace Bosny a Hercegoviny, vyprávěl ze svých vlastních zkušeností o Němcích a Maďarech, jak se chovali k jihoslovanskému obyvatelstvu. Otcovo vypravování mu potvrdily dostatečně jeho vlastní zkušenosti, které získal za první světové války na ruské a francouzské frontě, kde vesměs byl mezi samými Němci. A okupace Československa a celá tato válka nutila tohoto přesvědčeného odpůrce germánské rozpínavosti bojovat aktivně proti nepříteli. Byl mužem činu. Jedním z jeho nejsmělejších činů byla příprava tajného úkrytu pro velitele odbojového hnutí „Pro vlast“, odkud byly vydávány rozkazy pro celé Valašsko. V Juříčkově mlýně, výhodně položeném na samotě, bylo vybudováno středisko partyzánů. Ti zde vybudovali s Juříčkovou rodinou řádný bunkr, byla zde umístěna tajná vysílačka, psací stroj, rozmnožovací stroj, zbraně, střelivo, oděvy, léky. Byla zde dílna na opravu zbraní.
Těsně před 3.dubnem 1945 hlásily spojky prohlídku leskoveckých pasek. V té době bylo v bunkru 5 raněných partyzánů. Ve 2 hodiny v noci počaly oddíly německých SS-manů obkličovat paseku a Juříčkův mlýn. Za svítání zahájily bez předchozí výstrahy palbu na nic netušící usedlost. Po střelbě Němci vtrhli do domu a násilím vyvlekli celou rodinu ven, SS-mani uvázali Juříčka ke stromu, strašlivě ho mučili. Devatenáctiletý Juříčkův syn Jan se pokusil o útěk, vytrhl se gestapákům a za jejich zběsilé palby vběhl do stodoly, z níž už nevyšel – volil tam raději smrt v plamenech. Hned nato se vrhli na šestnáctiletou Františku Juříčkovou, a když jim odepřela vypovídat, postřelili ji a ještě žijící ji hodili do plamenů stodoly. Týž osud pak stihl i Juříčka, jeho manželku bez výslechu rovněž střelili a vhodili do ohně. Nejmladší dcerka- čtrnáctiletá Marie- stála opodál, prožívajíc celou tu hrůzu. Mezitím slídící psi gestapa vyčenichali maskované okénko bunkru a SS-mani jej počali ihned ostřelovat pancéřovými pěstmi. Pět raněných partyzánů, Kosťa, Vasil, komisař Sergej a Čech Oldřich Kaňok z Frýdku, opětovalo palbu. To vneslo zmatek do řad SS-manů, a když měli mrtvé a raněné, vrcholila jejich zuřivost. Jeden z gestapáků hodil čtrnáctileté děvče Marii za živa do plamenů. Zohavená mrtvola tohoto dítěte pak byla nelezena v komůrce, kde spávali partyzáni. Nad pasekou se potom rozpoutalo peklo. Hořící usedlost byla ostřelována místo vedle místa kulomety a puškami. Všechno bylo s německou důkladností vyrabováno, vyvražděno a vypáleno.

 

Svědectví Oldřicha Bláhy:

S partyzány jsem spolupracoval již před svým příchodem do mlýna. Volávali mne již tehdy jako ošetřovatele v nemocnici U Milosrdných bratří ve Vizovicích k ošetření raněných a nemocných partyzánů na liptalské paseky (u Dědků a taktéž u Daňků), na Ploštinu a do Prlova, kde mne přijímal jako organizovaného partyzána kapitán Rudé armády Petr Buďko (u Tomšů). Pak jsme přesídlili se skupinou asi pěti partyzánů, v níž byl i Oldřich Kaňok z Frýdku, do Seninky.
Asi kolem 20. března 1945 jsem dostal příkaz přesunout se do Juříčkova mlýna v Leskovci, ošetřit raněné z partyzánského oddílu Brigády Jana Žižky – ve mlýně byl pro tyto účely zřízen lazaret. Ruští partyzáni trpěli střevním onemocněním a bylo nutno volat lékaře ze Vsetína. Pamatuji se, že při odchodu mi lékař podával ruku, chyběl mu na ni prst (šlo u MUDr. Dušana Kalandru). Ve mlýně jsem pak zůstal až do jeho vypálení dne 3.dubna 1945.
Toho dne časně zrána někdo zvenčí silně zabušil na dveře a řekl: „Les je plný Němců, jste obklíčeni!“ Po několika minutách ticha zabušili na dveře sami Němci. Byli jsme všichni nahoře ve světnici. Po zprávě neznámého varovatele jsem utekl s ostatními partyzány do bunkru ve sklepě. Po zabušení Němců na dveře vyšla žena mlynáře Františka Juříčková. „Kde máte ty partyzány?“ ptali se Němci česky. „U nás nejsou partyzáni,“ odpověděla mlynářka. Po několika minutách ticha vhodili Němci do oken mlýna pancéřovou pěst.
Seděli jsem v bunkru – já, Oldřich Kaňok a čtyři sovětští partyzáni – Saška Kotljarov, Kosťa Kalabalin, Sergej a Vasil Lavriščev. Němci začali odhazovat desky z hromady, jíž bylo maskováno okno bunkru – to jsme věděli, že je zle. Pak spustili oknem desku, na jejímž konci byly upevněny tři granáty. Jejich výbuchem byl vyražen vchod – dřevěná dvířka maskovaná krmítkem pro kozu. Kryt byl odhalen, musili jsme ven!
První vyběhl Kosťa Kalabalin a Vasil Lavriščev chodbou kolem vepřence a ovčince a nepozorovaně přeběhli krátkou vzdálenost k mlýnskému kolu a vodě pod ním. PO nich vyběhl Sergej a s bojovým křikem „Hurá!“ střílel po Němcích kteří se hrnuli i s ovčáky do mlýna. Kulomety ho však srazili k zemi. Po něm vyběhl Saška Kotljarov a rovněž střílel, sražen taktéž kulomety a snad i roztrhán psy.
Bunkr se mezitím naplnil kouřem z dehtového papíru a peřin, které Němci házeli dovnitř. Zvedl jsem je a chtěl jsem ven, Němci se však už dostali do konírny a ranili mne střelou do pravé ruky. Zalezl jsem pod koňský žlab v konírně, kde se rovněž ukryl Oldřich Kaňok, poněvadž v bunkru se již nedalo dýchat.
Mezitím Němci poslali mlynáře, aby přivedl partyzány. Slyšeli jsme z náspy jeho hlas: „ Chlapci, jste-li někdo naživu, pojďte ven, je to marné!“ Vyšel jsem za ním ven. Mlynáře Němci odtáhli do lesíka, mne svázali a odvlekli na druhou stranu, k hrobníku. Esesák, který stál vedle mne, mne mezitím šťouchal hlavní do páteře, a když mi hlava poskočila, skláněl mi ji novým šťoucháním do týlu. Mezitím se ustavičně střílelo.Mlýn hořel – co bylo dál jsem neviděl. Když střelba utichla, Němci mě odvázali a poslali do mlýna: „Běž pro partyzány. Vběhl jsem do chléva, plného čpícího kouře a narazil jsem na mrtvolu Oldřicha Kaňka. Byl bledý, pravděpodobně se zastřelil – prohlašoval vždy, že se živý do rukou Němcům sám nikdy nevydá. Vytáhl jsem ho ven i s Janíčkem, synem hospodáře, který měl tvář oteklou a po zachroptění skonal, zřejmě zadušen plyny, k mrtvolám obou sovětských partyzánů Sašky a Sergeje. Na příkaz Němců jsem musel určit jejich totožnost. Mimo jiné se Němci ptali i na majora Kurtina.
Pak mne znovu svázali a odvedli. Němečtí vojáci mezitím odváželi peřiny, šatstvo  a cpali se velikonočními koláči. Mne uvázali k vozu, za kterým jsem pak musel svázán kráčet až do vesnice. Tam mne esesáci vhodili na zem do autobusu a položili si na mne nohy – proti mně seděl mezi esesmany poručík Gurecký. Tak jsme přijeli do Zlína. Tam mne nechali jeden den ve vězení, za dva další dny převezli do Hradiště, načež jsem pobyl ještě dvě noci v Kounicových kolejích, než mne převezli transportem do Mirošova.
V Mirošově nás osvobodila americká armáda a předala nás Rudé armádě. Bývalí vězňové zde utvořili partyzánskou skupinu Jana Žižky a čistili jsme brdské lesy od Němců – prchajícím z Pražského povstání. Jen K.H. Franka jsme se už, bohužel, nedočkali – byl chycen u Rokycan.

Stránky připravili B. Paprskářová a Antonín Juříček, přímý potomek rodiny Juříčkovy.

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 23. 11. 2017