Co je nového

Pár slov úvodem

O Leskovci

Transport KL3

Poděkování

Email

 

Vše o tragédii:

Osoby spojené s tragédií

Výpovědi svědků

Poválečné šetření

Dopisy Jana Juřičky 1969

Rodinné dokumenty

Fotogalerie

Fotografie z piet. akcí

Články od jinud

Fámy

Zajímavosti

Pietní místnost

Literatura

Kronika

 

Padlí občané Leskovce:

za 1 světové války

za 2 světové války

 

TO RÁNO 3. DUBNA 1945

Po neúspěchu akce Tetřev se gestapo snažilo nasadit do prostoru Moravskoslezských Beskyd svoje konfidenty, aby s jejich pomoci vypátralo partyzánské základny, a umožnilo protipartizánským silám následný zničující úder. K tomuto účelu využilo i zpravodajskou síť velitele výsadku Clay1). Skupina Clay, ve složeni A. Bartoš, J. Štokman a Č. Šikola seskočila v noci z 12. na 13. 4. 1944 a měla provádět pro londýnskou vládu zpravodajskou, organizační a spojovací činnost na severovýchodní .Moravě. Široká organizační síť působnosti teto organizace musela vyústit také kontaktem s! 1. československým partyzánským oddílem J. Žižky. Po ověření, že Murzin a Ušiak jsou skutečnými partyzánskými veliteli, byla snaha o užší spolupráci mezi oběma skupinami. K této fakticky nedošlo v důsledku průběhu protipartizánské ofenzivy v listopadu 1944.
V teto době brněnské gestapo využívalo svou rozsáhlou "volavčí síť'" k preventivnímu boji proti veškeré ilegální činnosti. Byl jen otázkou času, kdy skupina Clay při provádění zpravodajské činnosti narazí na tuto volavčí síť. Skutečně se tak stalo v září 1944. A. Bartoš
se tak poprvé dostal do kontaktu, aniž by to věděl s organizacemi napojenými na volavci síť. Setkal se i s konfidentem F. Bednářem (B -35, "Malý Franta"), přes kterého získal spojeni na ; ilegální organizace na Ostravsku a Těšínsku, jejichž vojenská organizace zabíhala až na Vsetínsko a Valašsko-Meziříčsko. Na schůzku s veliteli "ilegálních" organizací se skupinou Clay dovedl Bednář také zástupce západní Moravy , konfidentské "eso" F. Šmída (B -105, ) "Velký Franta". I přes velkou snahu konfidentů,  neměli gestapáci potřebných údajů o Bartošově organizaci.
1. československému partyzánskému oddílu J. Žižky se konfidenti přiblížili tím, že pronikli do odbojové organizace ve Valašském Meziříčí, která s Ušiakovým oddílem navázala spojení.
Odbojové pracovníky překvapila suverénnost hraničící s nezodpovědností u "vedoucího" západní Moravy F. Šmída, který často jednal jako by vůbec neznal pravidla konspirace. Až příliš nápadná byla jeho snaha získat jakékoliv informace o 1. československém partyzánském oddílu J. Žižky a jeho novem veliteli kpt. RA D. B. Murzinovi. Toto se mu příliš nedařilo a Šmíd už v této době příliš nepospíchal při předáváni údajů gestapu, ale hledal alibi pro své "ospravedlněni" na blížícím se konci války. A však naléháním na brzké navázáni kontaktu
s partyzány se stával podezřelým. Kromě toho se při jednáních s odbojáři zaplétal, protože vykládal svoji spolupráci s gestapem pokaždé jinak.
Také konfident F. Bednář, pronikl svými spojeními relativně daleko. Získal kontakty i na Vsetínsko. V říjnu 1944 pověřil  J. Juříčka z Hrabové opatřováním bezpečných úkrytů pro ohrožené ilegální pracovníky. Tomu se skutečné podařilo vyhledat dvě vhodná místa, z nichž jedno bylo u pasekáře Jana Juříčka ve mlýně v Leskovci. Bednář přijel za mlynářem a dohodl
s nim vybudování prostorného ukrytu pro 10 až 15 lidi. Dnes se jen těžko dá zjistit, co k tomu Bednáře vedlo. Snad se chtěl ze služeb gestapa vymanit a zmizet v ilegalitě. Nesporné však je, že vybudovaný úkryt nikdy nepoužil, protože byl 13. 12. 1944 gestapem zatčen pro "dvoji hru"2).
Po svém"zatčeni Bednář byl uvězněn v Kounicových kolejích v Brně a při krutém tzv. "vanovém výslechu" povolil a začal hovořit, mimo jiném i o krytu v Juříčkově mlýně3). Je - třeba na tomto místě zdůraznit, že kryt si vybudoval s vědomím mlynáře pro případ , že by jemu nebo Šmídovi hrozilo zatčení pro součinnost s odbojovým hnutím (parašutista A. Bartoš), a dokonce načrtl plánek tohoto krytu u Juříčků.  Tímto gestapo chápalo, že jde o kryt výlučně pro Bednáře a Šmída, nikoli pro partyzány a proto také neprovedlo v této době již žádná opatření směřující k jeho likvidaci.
Leč partyzánský boj rostl a není vyloučeno, že gestapo dostalo informace např. od protektorátních četnických stanic nebo od zatčených lidi z ilegálního Revolučního národního výboru4),  či jiného pramene, že u  Juříčků v Leskovci se mohou vyskytovat nebo tam snad dokonce jsou partyzáni. Byl proto využit okresní četnický velitel ve Vsetíně J. Gurecký, o kterém hovořil Bednář při výslechu na gestapu v Brně5). Gurecký byl totiž spojkou mezi ilegálním Revolučním národním výborem J. Sousedíka, který byl jeho vedoucím pro okres Vsetín (tento spadal pod organizaci Clay A. Bartoše) a partyzány 1. československého partyzánského oddílu J. Žižky6).  Ten nemohl byt zatčen, neboť se prohlásil mocným a zdržoval se u známých v jednom místě jižně od Vsetína, aby se vyhnul zatčení. Je otázkou, kdy Bednář na gestapu po svém zatčení 13.12.1944 hovořil. Muselo to byt v době, kdy gestapo hodlalo zatknout Gureckého, který na určitou dobu zmizel. Ten byl až po fingovaném pozvaní na kontrolu zdravotního stavu vylákán na Zemské četnické velitelství v Brně, kde byl  28.3.1945 brněnským gestapem zatčen7). Gurecký na gestapu přiznal, ze již po delší dobu udržuje spojení s partyzány v Juříčkově mlýně8). Ti rovněž používají tento kryt pro svou činnost, včetně vedoucích činitelů Murzina, Stěpanova aj.. Je rovněž využíván jako ošetřovna raněných partyzánů. Výpověď' Gureckého byla rozhodujícím signálem pro vedeni brněnského gestapa k zásahu proti Juříčkovu mlýnu v Leskovci.
Je nepochybné, že první informaci o existenci úkrytu se dovědělo gestapo od Bednáře, včetně onoho náčrtku. Proč tedy nepřepadlo mlýn hned po tom, co se o něm dovědělo?  Mohlo to být proto, že si gestapo skutečně myslelo, že jde pouze o soukromý kryt obou konfidentů. Proto byl využit Gurecký,  který se akce gestapa 3.4. 1945 osobně zúčastnil. Bednář byl pro doprovod gestapa na místo po zatčení Gureckého zbytečný, neboť se již uvažovalo o tom, ze Bednář půjde do transportu KI III do Mauthausenu9), jako nepohodlný svědek, který znal velmi mnoho poznatku o gestapu v Brně a Ostravě. V každém případě akce Leskovec začíná tím, že to byl Bednář, který o krytu v Leskovci na gestapu začal první mluvit a orientoval gestapo, i když zřejmě k realizaci 3. 4. 1945 došlo po výslechu Gureckého, který jistě měl poznatky o tom, že kryt skutečně slouží partyzánům. Nejen tedy J. Gurecký, ale i F. Bednář, mají podíl na následné tragedii10).
Po výslechu Gureckého 28.3. 1944, který byl prováděn pravděpodobně v Kounicových kolejích by1 vyšetřováním případu pověřen kriminální zaměstnanec F. Kerner z referátu vedeného K. Leischkem. Poznatky o případu byly předány brněnskému gestapu, konkrétně referátu IV 2 a, stejně tak byl tomuto referátu předán i Gurecký. Další opatření týkajici se Leskovce převzal kriminální rada H. Romer a kriminální komisař H. Koch. H. Romer pak nařídil nečekaný přepad mlýna a bunkru11).
Akce v Leskovci se zúčastnili téměř všichni příslušnici brněnského gestapa, dále jeden oddíl SS Polizei regiment 21 z Brna, oddíl Zb V 31 Rosenau, menší oddíl vlasovců, oddíl Komand ke zvláštnímu použiti z Rožnova pod Radhoštěm, Valašského Meziříčí a Hošťálkové, několik psovodu, tzv. Schutzhundezug Schlesien, dále členové zlínské a vsetínské služebny gestapa a příslušnici Schutzpolizei. Celkový počet nasazených osob na akci Leskovec se nedá přesně určit. Bylo to asi 300 až 450 osob.
Před půlnocí vyrazila tedy z Brna téměř celá úřadovna gestapa posílena o další oddíly. Byli vybaveni značným množstvím Lehkých kulometu, samopalu, karabin, granátů, pancéřových pěstí a zásobami munice. Akce byla přísně tajná (Geheime Reichsache), takže ani mnozí účastnici nevěděli, kam a za jakým účelem se vyjezdí pozdě v noci. Cestou do Zlína, kam dorazili asi hodinu a pul po půlnocí se dověděli, ze výjezd je zaměřen na akci proti partyzánům nedaleko Vsetína. Po příjezdu do Zlína na tamní statní policii byla krátká přestávka, během níž k brněnské skupince přibyly posily ze Zlína. Přičemž další směr a místo určení stále nebyly známy. Asi po půl hodině cesty byli účastnici akce dovezeni na neznáme místo, kde byly z nich vytvořeny 3 mužstva. Zde udělil Koch jednotlivým velitelům skupin další podrobnosti k nadcházející akci. Tato mužstva vyrazila jednotlivě po lesních cestách, od Valašské Polanky k určenému místu, které měli obklíčit a obsadit v půlkruhu v jižní a západní části okolí mlýna12). Úkolem dalšího komanda vedeného kriminálním komisarem H. Schraderem a postupujícího od Vsetína bylo obsadit severní okolí kolem mlýna13). Poslední proud gestapáků směroval na místo akce z obce Hovězí, který měl obsadit východní a jihovýchodní okolí mlýna14).
Byly svátky jara. V tichém leskoveckém údolí "ve Snoze" se ozýval jen potok, který odnášel vody z tajícího sněhu. Kolem něj kvetly prvosenky, blatouchy a plicníky. Z dálky, ze Slovenska, už zaznívalo dunění děl postupujících Rudé armády a 1. československého armádního sboru v SSSR. I v Juříčkově mlýně měli radost z přicházejícího jara. Hospodář Juříček se svým devatenáctiletým synem Janem se už pustili do jarních prací na poli. Pole v té době, kdy vládl okupanty zavedený lístkový systém, bylo lidem vším. Živilo rodinu, ale i další lidi. Jan Juříček, narozen 10. 2.1895 s manželkou Františkou, narozenou 16. 7. 1902, synem Janem, narozeným 5. 2. 1926, dcerami Františkou, narozenou 13. 3. 1929 a Marií, narozenou 10.5. 1931 byli lidé vlastenecky smýšlející, kteří za svou obětavou činnost pro vlast zaplatili životem krátce před koncem války.
V dobách nejtěžších poslouchali přes hrozbu trestu smrti zahraniční rozhlas a informace předávali dalším vlastencům v okolí. Později pomáhali uprchlým sovětským válečným zajatcům. Jeden z nich napojil české vlastence na partyzánskou skupinu P. Buďka z 1. československého partizánského oddílu J. Žižky15). Pod mlýnem byl vybudován dobře maskovaný bunkr pro pronásledované fašismem, naše i sovětské partyzány. Byly zde umístěny i vysílačky a další potřeby hlavního štábu 1. československého partizánského oddílu J. Žižky. Poté bylo podzemního úkrytu využíváno k přechovávání partyzánů, zvláště raněných,  protože zde se počítalo s naprostou spolehlivostí. Početní stav ubytovaných partyzánů se zde stále měnil a pohyboval se mezi 5 až 40 muži. Začátkem března 1945 zde by1 přepraven i velitel 1. československého partizánského oddílu J. Žižky kpt. RA D. B. Murzin, který zde byl léčen a zároveň tu s ním byly vypracovány plány ke konečným úderům proti Němcům. Před Velikonocemi odešel Murzin i se svým štábem na Holešovsko. Zůstala zde jen menší partyzánská skupina pod velením por. RA K. Kalabalina a odtud podnikala v kraji sabotáže. Od poloviny roku 1944 až do zničení bunkru zde také byly tištěny letáky v české, německé a maďarské řeči a rozšiřovaly se jak mezi civilisty, tak i mezi nepřátelským vojskem a podle účelu byl obsah také upravován16).
Byl to pro rodinu přetěžký úkol živit řadu příslušníků odboje a prát jim. A navíc stále břemeno - nebezpečí prozrazení. Němečtí fašisté nasadili proti odbojovému hnutí špicly a udavače, kteří se do něj snažili vetřít. Poté, co se jim to podařilo, zrazovali. O Juříčkovu mlýnu už gestapáci věděli několik měsíců předem, chtěli však past sklapnout až v ní bude velitel l. československého partizánského oddílu J. Žižky kpt. RA D. B. Murzin.
A tak brzy ráno 3. 4. 1945 se stahovaly oddíly nacistů k Juříčkovu mlýnu. Onoho rána se kromě Juříčkovy rodiny nacházeli v krytu tito partyzáni: Alexander Kotljarov, zvaný "Saška Čornyj", Sergej Sorokin, Oldřich Kaňok z Frýdku, Konstantin Kalabalin zvaný "Kosťa" a Vasil Lavričev17). Kromě nich se v bunkru nacházel ošetřovatel partyzánů mnich Agapitus -Oldřich Bláha z Letovic.
Po obklíčeni dvou domů v údolí (v druhém obydlí žila rodina Machálkova), dostal Koch od Romera rozkaz, aby šel do údolí k oběma domkům a vyzval jejich obyvatele, zda-li se tam skrývají partyzáni, aby se vzdali18). Nacisté sebou z vesnice násilím přivedli rovněž některé obyvatele Leskovce, kteří jim museli byt nápomocni při určitých úkolech, zejména takových, při kterých hrozilo nebezpečí střetu s partyzány. Byli to: J. Labaj -starosta obce, J. Vychopen, J. Lukášek, J. Martinec, J. Machálek, F., R. Machálkovy všichni z Leskovce a J. Jašek z Hovězí. Zároveň byli všichni zaměrně posláni na místo, odkud bylo dobře vidět na zvěrstva páchaná v a u Juříčkova mlýna.
Po vzbuzení a vyvlečení majitele J. Juříčka byla za okamžik vyvedena i manželka se synem a dcerami s rukama spjatýma za krkem. Mezitím se němečtí vojáci vrhli na J. Juříčka a bili ho tak dlouho, až klesl na zem. Po té ho svázali a přivázali ke stromu. Zatím jiní vojáci dobývali obytné místnosti a bunkr, který byl tak důmyslně sestrojen, že by jej nenalezl žádný, jen ten, kdo v něm jednou skutečně byl. Ale Němci byli přesně informovaní o všem. Jeden příslušník gestapa, nejspíše Koch, střelil z pancéřové pěsti ze vzdálenosti asi 20 metrů přímo do oken bunkru, které bylo zazděno a zamaskováno bukovými fošnami. Tato rána způsobila v bunkru takovou detonaci, ze se vetší část krytiny z obydlí sesypala. Ostatní stříleli a házeli granáty do všech oken a do každého otvoru v budově. Tohoto zmatku využili K. Kalabalin a V. Lavriščev, kteří se dostali do náhonu pod mlýnské kolo, kde živí přečkali řádění nacistů. Avšak ani po delší střelbě žádný z tohoto domu nevycházel. Na toto pustošení musela po celou dobu přihlížet i celá rodina Juříčkova z protější straně čekajíc sama na rozhodnutí o svém bytí a nebytí.
Po té přišel rozkaz předvést hospodáře J. Juříčka. Přivedli ho na dvůr se svázanýma rukama na provazku jako psa, obstoupili jej a rozkázali mu vyvést všechen dobytek ze chléva. Poté měl vyvést z úkrytu i partyzány. Odešel tedy do chléva, odkud byl také vchod do bunkru, aby odsud vyvedl partyzány. Za několik málo minut vyšel ven s tím, že už jdou. Všichni vojáci byli v pohotovosti připraveni ke střelbě a nedočkavě čekali na svou kořist. Za okamžik vyběhl ošetřovatel Blaha s rukama nad hlavou, protože sám uznal, že je to marný boj proti takové přesile19). Němci jej ihned obklopili, svázali a odvedli k výslechu. Když za nim už nikdo nevycházel, opět posílali J. Juříčka, aby přivedl ty ostatní. Hospodář tedy opět vešel do bunkru. Po delší chvíli se vrátil a za ním vyběhl sovětský partyzán S. Sorokin, který střílel kolem sebe po desítkách svých nepřátel. Po asi 10 metrech úniku byl Němci zastřelen. Znovu tedy vyhnali majitele do bunkru pro další partyzány. Stejně jako předtím, tak i teď vyšel první Juříček a za ním vyběhl další sovětský partyzán A. Kotljarov, který byl okamžitě nacistickou přesilou zastřelen. Naposledy tedy hnali Němci J. Juříčka do bunkru, aby přivedl všechny partyzány nebo že jej ihned zastřelí. Ten odepřel tam jít s tím vysvětlením, že už tam nikdo není. Za tím slovem sestoupili se kolem něho Němci jeden nad ním vynesl ortel smrti a druhý ho revolverem jednou ranou do hlavy zastřelil.
Nyní už neměli nacističtí násilnici koho by do bunkru poslali, a sami se tam báli vkročit. Tak použili všech zbraní co měli při sobě: pušky, strojní pušky, automaty, samopaly, ruční granáty a pancéřové pěsti, takže bylo vidět jenom kouř místo stavem. Když konečně ustali a viděli, že je všechno marné, volali J. Juříčka syna, aby okamžité přišel a hned jej poslali do bunkru pro zbývající partyzány. Ten poslušně odešel do bunkru, ale již z něho společně s O. Kaňokem nevyšel. Potom na dvůr zavolali zbylé členy Juříčkovy rodiny. Když manželka a dvě dcery přišli na dvůr ozvaly se tři rány, kterými Němci zbaběle zastřelili bezbrannou ženu a děti.
Na to Němci začali opět střílet do budovy a do oken a dveří házeli granáty. To trvalo asi hodinu. Němcům se totiž stále zdálo, že to nejsou ještě všichni partyzáni, na které se s tak velkou přesilou připravili. Když z domu stále nikdo nevycházel, zavolali starostu Labaje, radního P. Muchu a souseda J. Machálka, kteří se museli prokopávat do bunkru. Při prokopání se do sklepa, byl postřelen Mucha. Němci tedy znova začali do sklepa střílet a házet granáty. Poté vehnali do bunkru Bláhu vytahovat mrtvoly.  O. Kaňok se zastřelil a J. Juříček syn se pravděpodobně udusil.
Nakonec Němci zapálili obytnou budovu a hospodářské stavení. Předtím vynesli všechny cenné věci, šatstvo, obilí, včetně dobytka a drůbeže, naložili na žebřiňáky a přikázali Vychopňovi, aby to odvezl20). Do hořících budov ze všech možných stran házeli lidské oběti. Několikrát museli mrtvoly pro veliký žár upustit, než je hodili do ohně. Pak ještě vytrhali z kůlny prkna a spolu s dalšími potřebnými věcmi k hospodářství je naházeli do ohně na tyto mrtvé. Přes celou dobu svého řádění se smáli a nechali se hrát s rádia německou stanici.
V 13.00 hodin se nacisti soustředili k odchodu a odvedli se sebou i O.Bláhu a J.Gureckého21). Po té na místě zůstaly ještě asi 2 dny hlídky, aby zamezily příchodu civilních osob na místo činu. Na straně nacistů byl  1 člověk zastřelen a několik zraněno. Zadržovaní obyvatelé Leskovce byli propuštěni domů. Tím skončilo jedno z posledních řádění gestapáků z Brna22).
 
ZÁVĚR
Likvidace rodiny Juříčkovy byla vyslovenou vraždou. Nejednalo se v tomto případě o tzv. "Sonderbehandlung" tedy zvláštní opatření. Sonderbehandlung mohl tehdy nařídit toliko SS Obergruppenftihrer K. H. Frank, statní ministerstvo, vyšší vedoucí SS a policie v protektorátu. Jeho výslovný souhlas umožňoval popravu člověka, který se vážněji provinil proti zájmům říše, především účastí na sabotáži nebo teroru. V tomto případě tedy nešlo o Sonderbehandlung, nýbrž o obyčejnou vraždu ze strany pomstychtivých brněnských gestapáků.
Ať už důvody zásahu v Leskovci byly takové, které jsou uvedeny v této práci nebo jiné, jsou neustále i po 55 letech stále stejně záhadné jako tomu bylo i v onen osudný okamžik. Stejně zarážející je i skutečnost, že tragedie se udála těsně před ukončením 2. světové války, kdy  už vše směřovalo k pádu protektorátu. To si určitě uvědomovali i aktéři tohoto zásahu, přesto neváhali ještě v posledních dnech své nadvlády nad českým národem se zapsat černým písmem do historie Valašska.
Cílem této práce nebylo někoho obvinit či někoho soudit za to co se událo, ale z dostupných materiálů, tedy většinou z výpovědí přímých účastníků nebo očitých svědků z nichž ještě někteří žijí, vytvořit nestranný a stručný pohled na události předcházející tragédii v Leskovci.
Ačkoli si o partyzánském hnutí můžeme myslet cokoli, a nebylo by to jenom to dobré, je nesporné, že většina těch, kteří tento způsob boje za svobodu vedli a při němž také padli, věřili, že konají správnou věc, i když mohli v klidu žít a nečinně přihlížet tomu, co se děje kolem nich.
Z toho důvodu by se nemělo zapomínat zvláště po roce 1989 na tento způsob boje za svobodu a rovněž i na méně významná místa tragických událostí s tímto bojem spojená. To se týká i Juříčkova mlýna v Leskovci , jehož osud je i nadále zahalen do mlhy celé řady otazníků a spekulací.
Závěrem bych chtěl poděkovat JUDr. Františku Vaškovi, PhDr. Liborovi Vykoupilovi, CSc., rodině Juříčkové a Obecnímu úřadu v Leskovci za poskytnutí materiálů k teto práci.
 
 

1)

Kunc, R.: Clay -Eva volá Londýn, Brno 1947

2)

přestože F. Bednář po 13. 12. 1944 neopustil věznici v Kounicových kolejích v Brně je  s jeho osobou spojována řada činností, na nichž nemohl mít podíl. Např. při akci z 20. a 21. 2. 1945 protipartizánského komanda v Jasenné, Liptále a Senince, při niž byl zraněn D. B. Murzin a byl léčen v Leskovci nemohl vědět. Stejně tak se nemohl dozvědět ve vězení jména partyzánů z úkrytu v Leskovci.

3)

prováděl se v suterénu B bloku Kounicových koleji v Brně. Byly to dvě vany vedle sebe -jedna s horkou vodu a jedna ze studenou vodou. Při výsleších byly vyslýchané osoby bity a střídavě máčeny v těchto vanách.

4)

v druhé polovině prosince 1944 se gestapo rozhodlo provést útok proti organizaci Clay. Mezi prvními zatčenými byl i majitel vsetínské elektrotechnické továrny J. Sousedík, vedoucí Bartošovy organizace v okrese Vsetín.

5)

protokol s K. Leischkem z 19.6. 1946 (v němčině).

6)

Jabůrková, H.: Josef  Sousedík -vynálezce, podnikatel, vsetínský starosta, vlastenec -1894 -1944, Vsetín 1996.

7)

protokol s K. Leischkem z 19.6. 1946 (v němčině).

8)

byla to od Rudolfa Gureckého (zde chybně uváděn jako J Gurecký) neprozřetelnost, když žil už od 5.1.1945 v ilegalitě a nepředpokládal tak, že má o něj eminentní zájem gestapo. Vydal se tak na fingovanou zdravotní prohlídku do Brna, kterou zaplatil zatčením a později i životem. Přesto to byl statečný člověk, obětavý příslušník odboje, ale nedocenil, že gestapo, i když se blíží konec války, je stále akceschopné a stejně bezohledné jako bylo dříve

9)

šlo o 235 osob včetně Bednáře a Gureckého, které byly popraveny  dle rozsudku od 8.4. do 10.4.1945

10)

Žampach, V.: Partyzánské portréty, Brno 1980. Od strany 14 se autor zabývá tragedii z 3. 4. 1945 v Leskovci. Ve svých vývodech se v podstatě zabývá kritikou autorů, kteří vinu svalují jednoznačně na Bednáře. Jde jistě o složitou problematiku. Nyní jde o to, proč po svém zatčení hovořil Bednář o existenci tohoto úkrytu. Této otázce se Žampach, ať už záměrně či ne vyhýbá a ani neuvádí, že Bednář' po svém zatčení vyzradil existenci krytu. Asi to bylo pro něho zbytečné, když je tu mrtvý Gurecký, který doprovodil trestní výpravu do Leskovce. Vinu tedy vidí jen na okresním četnickém veliteli ve Vsetíně R. Gureckém.

11)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s. 23 -25.

12)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1852/46, s. 50 -54.

13)

MZA, fond MLS Brno, Kurt Leischke, Lsp 44/47.

14)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s. 68-69.

15)

Sládek, s. 127, 194, 212-213.

16)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s. 62.

17)

v některých pramenech se místo jména Vasil Lavriščev  objevuje příjmení Sapelnik. Jedná se ale o jinou osobu. (dle informací které jsem získal se přesně neví zda se jedná o Lavrivčševa nebo Sapelnika, ale s největší pravděpodobností o Sapelnika).

18)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s.25 -26.

V Kochově skupině mu asistovali tito brněnští gestapáci: J. Nowok, G. Schrott, J. Trittner, F. Radif, H. Schrader, K. Wiedermerth, Dr. Marquort –lékař a dva vlasovci Hildebrandt a Klimov -překladatele.

19)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s.77.

20)

MZA, fond MLS Brno, Alfred Wittmann, Lsp 1878/46, s.67.

21)

O. Bláha byl převezen do Zlína, kde zůstal den ve vězení, poté byl přesunut do věznice v Uherském Hradišti. Načež byl převezen do Kounicových kolejí v Brně a pro nedostatek důkazů byl převezen do sběrného tábora v Mirošově u Rokycan, kde byl americkou armádou osvobozen.

22)

Sládek, s. 253-255

Tato stránka byla naposledy aktualizována dne 23. 11. 2017